Obranná reakce na ohrožení je krátkodobě užitečná. Problém nastává, když se po skončení události nevypne. Text propojuje Berceliho výklad „zaseknutého startéru“ s pojmem neurocepce Stephena Porgese a ukazuje, proč autor metody TRE® vidí v neurogenním třesu fyziologický způsob, jak obrannou reakci ukončit.
Startér obranné reakce
Berceli přirovnává obrannou reakci ke startéru, který při ohrožení okamžitě spustí odpověď typu útok, útěk nebo zamrznutí (Berceli, 2017, s. 36). Ve svém výkladu se opírá o osu hypotalamus–hypofýza–nadledviny, která spojuje limbický mozek s nadledvinami. Při traumatické události se aktivuje a začne tvořit látky jako dopamin, adrenalin a noradrenalin; současně se k akci připraví sympatický i parasympatický systém (tamtéž, s. 36).
Při útěkové reakci se mohou objevit vzrušení, úzkost, zatnutí svalů, třes, zvýšený krevní tlak a zrychlený tep, sucho v ústech nebo studené ruce. Trávení a tvorba růstových a pohlavních hormonů se ve stavu nouze mohou pozastavit (Berceli, 2017, s. 36–37).
Proč se startér zasekne
Obranná reakce podle Berceliho prospívá, jen když trvá krátce; pokud trvá dlouho, začne škodit (Berceli, 2017, s. 37). Za normálních okolností se osa po pominutí ohrožení deaktivuje, převládne parasympatikus a člověk se vrátí do uvolněného stavu. Člověk ji ale dokáže myšlenkami snadno aktivovat a hůř ji tlumí. Startér se tak může zaseknout a úzkost nepoleví, ani když událost skončila; následky pak přecházejí do chronického stavu (tamtéž, s. 37). Úzkost Berceli definuje jako nerozřešený strach a dlouhodobou úzkost spojuje s panickými záchvaty, sociální fobií a posttraumatickou stresovou poruchou (tamtéž, s. 37).
Tělesnou stránku téhož popisuje na svalech: napětí, které se neuvolní, se stává chronickým vzorcem a člověk pak reaguje úzkostí i na mírný stres (Berceli, 2017, s. 44).
Neurocepce: nevědomé vyhodnocování bezpečí
Polyvagální teorie nabízí k tomuto obrazu důležitý doplněk. Podle Stephena a Setha Porgesových určuje autonomní stav člověka především to, jak bezpečně se v daném okamžiku cítí (Porges a Porges, 2024, s. 23). Proces, kterým nervová soustava bezpečí vyhodnocuje, nazval Stephen Porges neurocepce. Jde o nevědomý proces, jakýsi radar, který neustále sleduje signály z okolí i z těla a vyhodnocuje, zda jsme, nebo nejsme v bezpečí (tamtéž, s. 23–24).
Porgesovi také připomínají, že následky traumatu nemizí s koncem události: trauma zahrnuje fyziologickou reakci, která přeladí nervovou soustavu a ovlivní, jak tělo reaguje na stres ještě dlouho poté. Lidé s traumatem nebo pod trvalým stresem mají podle nich ztížený přístup ke zklidňujícím stavům nervové soustavy (Porges a Porges, 2024, s. 165). Tento výklad je v souladu s Berceliho „zaseknutým startérem“: problémem není samotná reakce, ale její přetrvávání.
Neurogenní třes jako ukončení reakce
Třes zná každý z běžného života: po dopravní nehodě, při veřejném vystoupení nebo v napjaté situaci v práci (Berceli, 2017, s. 48). Berceli ho popisuje jako přirozenou reakci, kterou se otřesená nebo rozrušená nervová soustava snaží obnovit rovnováhu v mysli a těle. Třes podle něj pomáhá ukončit reakci útok, útěk nebo zamrznutí, vybíjí přebytečnou energii a tlumí aktivitu osy hypotalamus–hypofýza–nadledviny. Tento druh třesu označuje jako neurogenní (Berceli, 2017, s. 49).
Když událost skončí, má se nervová soustava podle Berceliho přirozeně uvolnit; třes dává mozku signál, že nebezpečí pominulo a že má odvolat poplašný stav (Berceli, 2017, s. 52). Dospělí však tento mechanismus často potlačují, protože ho v procesu socializace vnímají jako známku ztráty sebekontroly (tamtéž, s. 50).
Pro zdravotnickou perspektivu je zajímavá Berceliho poznámka, že lékařská literatura popisuje tělesný třes převážně jako příznak duševních onemocnění, zatímco jeho přirozené funkci se věnuje málo pozornosti (Berceli, 2017, s. 51).
Limbický systém, ne vůle
Klíčový rozdíl oproti běžnému pohybu vidí Berceli v řízení: aerobní cvičení řídí mozková kůra, a lze ho tedy provádět jen do té míry, do jaké to dovolí mysl. Třes řídí limbický mozek, nad kterým nemáme vědomou kontrolu; cviky, které třes spouštějí, tak podle něj „obcházejí“ racionální mozek a uvolňují tělo i bez vědomého řízení (Berceli, 2017, s. 54).
Zároveň Berceli zdůrazňuje, že třes lze kdykoli zastavit i znovu spustit; po spuštění ho ale neřídí vůle (Maizes a Weil, 2024, 11:22–11:40). To jej odlišuje od třesů, které neurologie zná jako poruchy. V témže rozhovoru Berceli popisuje, že při výuce ve vojenské nemocnici Walter Reed byli dva neurologové vlastním třesem překvapeni, protože se o tomto mechanismu v neurologii neučí (tamtéž, 23:01–24:21).
Co z toho plyne pro praxi
Pokud autonomní stav určuje především to, jak bezpečně se člověk cítí (Porges a Porges, 2024, s. 23), je namístě, aby práce s neurogenním třesem probíhala v klidném a předvídatelném prostředí, dobrovolně a s možností kdykoli přestat. Berceli upozorňuje, že u menšiny lidí může cvičení vyvolat silný emoční zážitek, který vyžaduje podporu odborníka; při nepohodě je třeba cvičení přerušit a poradit se s lékařem (Berceli, 2017, s. 146).
Výklad mechanismu je zatím hypotézou autora. V podcastu Weilova centra integrativní medicíny zaznívá výslovná výzva, aby se neurogennímu třesu věnovali i neurologové výzkumně (Maizes a Weil, 2024, 26:16–26:23). Přehled dostupných studií hodnotí výsledky jako předběžné (Roos, 2023).
Literatura
- Berceli, D. (2017). Revoluční metoda uvolňování traumatu. Praha: Maitrea. ISBN 978-80-7500-278-5.
- Porges, S. W., Porges, S. (2024). Náš polyvagální svět: jak nás pocit bezpečí a trauma mění. Praha: Maitrea. ISBN 978-80-7500-696-7.
- Maizes, V., Weil, A. (2024). Body of Wonder: Neurogenic Tremors for Trauma Release with David Berceli, PhD [podcast]. Andrew Weil Center for Integrative Medicine, 30. 10. 2024. youtube.com/watch?v=89VY5CLS9kU
- Roos, L. A. J. (2023). Trauma releasing exercises as a treatment technique: a scoping review. Diplomová práce. University of Pretoria. repository.up.ac.za
Další texty pro odbornou veřejnost najdete na stránce Pro odbornou veřejnost.